Radiologie_a_nuklearni_medicina

3 Kontrastní látky

3 Kontrastní látky
 
 

3.8 Testovací otázky

 
Při rentgenovém vyšetření je získáván obraz uspořádání tkání a orgánů v organismu a jeho případné změny vyvolané patologickým procesem. Tento obraz vzniká na základě rozdílné absorpce rentgenového záření v různých tkáních a absorpčním rozdílům jsou přiřazovány určité hodnoty ve stupnici šedi. Jednou z důležitých vlastností takto získaného obrazu je jeho kontrast, což jsou pouhým lidským okem rozpoznatelné rozdíly ve stupnici šedi od zcela bílé až po zcela černou barvu. Tkáně v lidském těle však vykazují jen malé rozdíly v absorpci RTG záření, a proto výsledný kontrast na RTG obraze je jen málo odlišný. Většina tkání lidského těla má podobnou hustotu, tudíž i srovnatelné absorpční koeficienty pro RTG záření. Výjimku tvoří kosti a vzdušné plíce. Malé rozdíly absorpce RTG záření vedou k nízkému kontrastu zobrazení, a tudíž i k obtížnějšímu rozlišení jednotlivých struktur. V některých případech lze přirozené absorpční rozdíly mezi tkáněmi zvýšit a zlepšit tak výsledný kontrast nativního RTG obrazu aplikací vhodných kontrastních látek.
 
Kontrastní látka je exogenní substance různého skupenství a chemického složení, vpravená do těla za účelem ovlivnění kontrastu výsledného rentgenového obrazu. Kontrastní látky uměle zvyšují kontrast zobrazení tkání tím, že vyvolávají větší rozdíly v absorpci RTG záření vyšetřované tkáně vůči okolí. Ideální kontrastní látka by měla mít dobrou absorpční schopnost při minimální toxicitě.  Měla by v těle setrvat pouze po dobu nezbytně nutnou a poté být úplně eliminována z těla. Kontrastní látky můžeme aplikovat do vyšetřovaného orgánu buď přímo (přímá aplikace do trávicí trubice nebo do cév), nebo nepřímo samotným metabolismem (zobrazení struktur v játrech nebo ledvinách).