Radiologie_a_nuklearni_medicina
6.1.2 Vyšetření s kontrastní náplní
6.1.2 Vyšetření s kontrastní náplní
Základní radiologickou zobrazovací metodou pro zobrazení trávicí trubice je dvojkontrastní vyšetření. Pozitivní kontrastní látkou je baryová suspenze, negativní kontrastní látkou je nejčastěji vzduch nebo oxid uhličitý. Pozitivní kontrastní látka vytvoří na sliznici trávicí trubice povlak, negativní kontrastní látka trávicí trubici rozepne. V takto vzniklém dvojkontrastním obraze můžeme sledovat vnitřní reliéf vyšetřované oblasti. Pro ještě lepší rozvinutí podáváme intravenózně spasmolytika, které způsobí hypotonii.
Velký pozor musíme věnovat pacientům s podezřením na perforaci trávicí trubice a pneumoperitoneum. V těchto případech je podání baryové suspenze kontraindikováno, proto používáme ve vodě rozpustnou jodovou kontrastní látku.
Kontrastní vyšetření provádíme na skiaskopických pracovištích. Během vyšetření sledujeme na obrazovce průběh kontrastní látky vyšetřovaným úsekem a zhotovujeme obrazovou dokumentaci.
Vyšetření hltanu a jícnu
Kontrastní vyšetření je nejvýnosnější pro posouzení struktur hypofaryngu.
Při dvojkontrastním vyšetření je pozitivní kontrastní látkou baryová suspenze, negativní kontrastní látkou je plyn uvolněný z efervescentního prášku, který pacient polkne před podáním baryové suspenze. Začínáme levou bočnou projekcí, pacient polkne jeden hlt a na obrazovce sledujeme průchod kontrastní látky a zároveň zhotovujeme snímky. Stejně pokračujeme v předozadní a šikmých projekcích.
Indikací k vyšetření je především obtížné polykání, pocit váznutí sousta, bolesti na hrudi vázané na příjem potravy. Nejčastějšími patologiemi, se kterými se setkáváme na jícnu, jsou divertikly, hiátové hernie, gastroezofageální reflux, refluxní ezofagitida nebo záněty jiné etiologie, ulcerace, varixy, nádory a v neposlední řadě achalázie. Akutní vyšetření se provádějí nejčastěji při podezření na cizí tělesa v jícnu, například kosti.
Příprava pacienta na kontrastní vyšetření hltanu a jícnu není žádná.
Vyšetření žaludku
Dvojkontrastní vyšetření žaludku má své místo při nejasném výsledku endoskopie, vhodné je u nespolupracujícího pacienta či za přítomnosti stenózy, přes kterou se endoskopicky nedostaneme. Kontrastní RTG vyšetření má vyšší senzitivitu a specificitu při posuzování infiltrace stěny žaludku, lze jím detekovat i jemné změny na úrovni areae gastricae. Můžeme zjistit jak morfologické, tak i funkční odchylky žaludku.
Vyšetření žaludku a duodena následuje většinou po vyšetření jícnu. Obvyklý postup při vyšetření je takový, že nejdříve je intravenózně aplikováno spazmolytikum, poté pacient spolkne efervescentní prášek a následně pije baryovou suspenzi. Aby vytvořený plyn neunikal říháním, převede se nemocný ihned do polohy horizontální, ve které se zhotoví snímky těla a antra žaludku vleže na břiše i na zádech. Natočením do šikmých poloh se zhotovují snímky duodena, po postavení pacienta do vertikální polohy se vyšetří horní část těla žaludku a fundus.
Mezi nejčastější patologické nálezy patří herniace části žaludku do hrudníku (hiátová hernie), gastroezofageální reflux, ulcerace, nádory, záněty a polypy.
Příprava pacienta na kontrastní vyšetření žaludku spočívá v lačnění.
Obrázek č. 6.1 Kontrastní vyšetření jícnu a žaludku
Zdroj: Autor
Zdroj: Autor
Vyšetření tenkého střeva
Metodou volby při vyšetření tenkého střeva jsou doposud dvě kontrastní radiologické zobrazovací metody.
První metodou je frakcionovaná pasáž, kdy pacient po jednotlivých doušcích pije 1-1,5 litru baryové suspenze ředěné s vodou v poměru 1:1. Kličky tenkého střeva jsou naplněny většinou po 30 minutách od začátku pití. Lze provádět i funkční vyšetření, kdy pacient polkne speciální kontrastní kapsle a v časových odstupech (6, 12, 24 a 48 hodin) se provádí RTG kontrola jejich polohy v trávicí trubici.
Druhou metodou je enteroklýza, což je dvojkontrastní vyšetření tenkého střeva s aplikací kontrastních látek pomocí nazojejunální sondy. Enteroklýza je považována za zlatý standard ve vyšetření tenkého střeva. Pozitivní kontrastní látkou je baryová suspenze, negativní kontrastní látkou je 0,5% roztok metylcelulózy. Před vyšetřením znecitlivíme sliznici dutiny nosní Mesocain gelem, potom zavedeme nosem sondu do žaludku a za skiaskopické kontroly pokračujeme až do orálního jejuna. Do sondy aplikujeme pomocí dávkovací pumpy 250-400 ml baryové suspenze, poté pokračujeme s podáváním metylcelulózy, která před sebou tlačí baryovou suspenzi, až do naplnění všech kliček tenkého střeva.
Hlavními indikacemi enteroklýzy je určení délky postižení, posouzení těsných stenóz, zhodnocení peristaltiky, řas a slizničních změn. Nevýhodou enteroklýzy může být poněkud nepřesné stanovení aktivity postižení, vyšší radiační zátěž pacienta a nutnost zavedení nazojejunální sondy.
Příprava pacienta na vyšetření tenkého střeva spočívá v lačnění.
Obrázek č. 6.2 Enteroklýza – postupné plnění tenkého střeva kontrastní látkou
Zdroj: Autor
Vyšetření tlustého střeva
Základní radiologickou zobrazovací metodou vyšetření tlustého střeva je dvojkontrastní irrigografie. Před vyšetřením zavádíme do análního otvoru rektální rourku natřenou Mesocain gelem a aplikujeme intravenózně 2ml Buscopanu. Výhodné je použití rektální rourky s balónkem, který po nafouknutí zabraňuje vytékání kontrastní látky. Tlusté střevo plníme postupně asi 500 ml baryové suspenze a poté insuflujeme vzduch. Ten posouvá kontrastní látku do céka a terminálního ilea.
Při dobře provedeném vyšetření a řádné přípravě pacienta lze kvalitně posoudit nejen slizniční změny, ale zhodnotit také extraluminální procesy. K patologiím, které lze diagnostikovat při irrigografii, patří především záněty, divertikly, nádory a polypy. Příprava pacienta na irrigografii spočívá zejména v kvalitním vyprázdnění trávicí trubice. Nutná je úprava jídelníčku, dva dny před vyšetřením podáváme pacientovi bezezbytkovou stravu, nejlépe tekutiny, den před vyšetřením nemocný pije projímavé roztoky, v den vyšetření je lačný. Bez důkladné přípravy nelze pacienta vyšetřit, protože zbytky stolice by mohly vést ke znehodnocení výsledku vyšetření.
Obrázek č. 6.3 Irrigografie – vpravo zobrazení appendixu
Zdroj: Autor