Radiologie_a_nuklearni_medicina

9.1 Zobrazovací diagnostika orbity a očního bulbu

9.1 Zobrazovací diagnostika orbity a očního bulbu
 
 
   
Patologické léze lze z hlediska topické diagnostiky rozdělit na postižení orbity (intrakonálně a extrakonálně uložené), očního bulbu a optického nervu, i když jsme si vědomi, že v řadě případů patologické procesy mohou postihovat více anatomických struktur a navzájem se prolínat. Intrakonální prostor vytváří „konus“ ohraničený okohybnými svaly, mezi kterými probíhají septa (která tvoří hranici mezi extra- a intrakonálním prostorem). Ventrální je intrakonální prostor ohraničen očním bulbem, dorzálně apexem orbity. Intrakonálním prostorem společně prochází oční nerv, arterie i vény (obr. 9.1).
 
Nativní RTG zobrazí kanál n. optikus (normálně je široký 5 mm), vhodné je porovnat šíři v obou orbitách, zlomeninu v oblasti orbity, změny kostních struktur (fibrózní dysplazie).  
 
Obr. 9.1 Orbita, normální nález, 1 – nervus opticus, 2 – subarachnoideální prostor, 3 – musculus rectus superior, 4 – m. rectus lateralis, 5 – m. rectus inferior, 6 – m. rectus medialis, 7 – m. obliques superior, 8 – ACI, 9 – oční čočka, 10 – bulbus
 
CT zachytí optický nerv (vhodná orbitomeatální rovina řezu), CT je nejvíce senzitivní metoda při zobrazení kostních struktur, velmi citlivá pro detekci kalcifikací v patologickém procesu. Koronální a sagitální rekonstrukce jsou obvykle nezbytné.
MR je modalitou, která v uvedené oblasti přináší nejvíce informací. Výhodou jsou sekvence s potlačením tuku, které eliminují vysoký signál v T1W i T2W obrazu v oblasti orbity. MR obvykle nebývá užívána k diagnostice cizího tělesa v oku, vzhledem k riziku, že by se mohlo jednat o feromagnetický materiál.