Radiologie_a_nuklearni_medicina

2.5 Výpočetní tomografie

2.5 Výpočetní tomografie
 
 
 
Klasické RTG zobrazení je planární, dvojrozměrná projekce tkáně do určité roviny. Skutečná tkáň je však objekt trojrozměrný, takže planární obraz zachycuje pouze část reality a o uspořádání tkáně ve třetím rozměru, kolmém k zobrazované rovině, nemůžeme z planárního obrazu zjistit nic. Jednotlivé tkáně a orgány jsou na planárním snímku zobrazeny sumárně, překrývají se. Nejsme vždy schopni jednoznačně určit, kterými orgány a strukturami rentgenové paprsky prošly a byly jimi zeslabeny. Výpočetní tomografie nám na rozdíl od planárních metod umožňuje trojrozměrné zobrazení tkání v organismu. Podstatou metody je měření malých rozdílů absorpce fotonů RTG záření v jednotlivých tkáních organismu, ze kterých se počítačovou rekonstrukcí získávají obrazové informace o hustotě tkání. Název tomografie vychází z řeckého tomeo – řezat. Klasická tomografie, která se dříve používala při RTG vyšetřeních, byla postupem času opuštěna pro pracnost a nepřesnost a nahrazena právě tomografií výpočetní. Vznik výpočetní tomografie (zkratka CT) se v historii radiodiagnostiky hodnotí jako nejvýznamnější událost od objevu RTG záření. Už v roce 1917 matematik Radon popsal metodu matematické rekonstrukce obrazu z nekonečně velkého počtu rozdílných projekcí. V roce 1963 Cormack uskutečnil jednoduché pokusy s použitím projekcí, avšak jelikož nebyly vyvinuté vhodné počítače, nemohla se metoda dostat do klinického užívání. Až v roce 1972 Hounsfield sestrojil první použitelné zařízení, za což obdržel Nobelovu cenu. V následujících letech se CT stala efektním zobrazovacím prostředkem lékařské diagnostiky. Z vyšetření, která mnohdy trvala několik desítek minut, se postupem času vyvinuly přístroje, které v dnešní době pracují téměř v reálném čase. Jako nezastupitelnou se tak metoda jeví při rychlé diagnostice akutních stavů, zejména v traumatologii.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše