Paliativni_pece
4 Ztráta blízkého člověka, emoce a prožívání
4 Ztráta blízkého člověka, emoce a prožívání
4.7 Testovací otázky
Smrt se v literatuře často líčí jako jasný bod zlomu mezi dobou, kdy je člověk naživu, a dobou, kdy je mrtvý. Smrt však naproti tomu není izolovanou událostí, nýbrž procesem, v němž ošetřovatelé často hrají důležitou roli. Prostřednictvím kontroly tělesných příznaků, například bolesti nebo sucha v ústech, kontrolují a upravují průběh umírání. K jejich práci patří také usměrňování a utváření chování zúčastněných – v důležitých okamžicích přivolají k pacientovu lůžku například jeho příbuzné, zdravotní personál nebo kněze. Někdy též pomáhají zaopatřit tělo právě zemřelého člověka, aby ho mohli vidět rodinní příslušníci.
Po smrti blízkého člověka pak následuje prožívání bolestné ztráty. Většina pozůstalých se se zármutkem vyrovnává vlastními silami, díky své osobnosti, uplatnění různých způsobů zvládání zátěže a díky mobilizaci svých sociálních zdrojů. K těmto zdrojům patří příbuzenské a přátelské vztahy, v nichž se lze k zármutku doznat a sdílet ho, a také náboženské skupiny a širší sociální struktury, které poskytují příležitost zármutek vyjádřit a vykonat rituální truchlení.
Vědci vedou spory o to, zda je zármutek univerzální. Existuje spousta dokladů o tom, že lidé a jiní živočichové reagují na ztrátu významných jednotlivců ze svého prostředí, ale povaha výrazu a trvání zármutku budou spíše závislé na významu, který se této ztrátě přikládá. Zármutek se proto týká toho, co je pociťováno. Oproti tomu truchlení se týká toho, co se dělá. Pro lidi, kteří pracují s pozůstalými, je důležité uvědomit si, že by na hloubku a sílu zármutku neměli usuzovat z navenek projevovaného chování. Zatímco u některých skupin je kulturně přijímanou reakcí nářek u lůžka zemřelého, jiné sociální skupiny si cení vyrovnaného postoje a veřejně projevované emoční zdrženlivosti.
Panuje shoda v tom, že neexistuje žádná správná nebo pravdivá teorie, která by vysvětlovala prožívání ztráty nebo vyložila emoce, prožitky a kulturní praktiky příznačné pro zármutek a truchlení. I mezi jednotlivci jsou pozorovány ohromné rozdíly. V širokých kulturních mezích si každý z nás vytváří svůj vlastní způsob chování při ztrátě blízkého člověka. S různými výrazy zármutku a způsoby připomínání zemřelého člověka se lze setkat i v rámci jedné rodiny, v níž zemře například dítě. Prarodiče mohou nacházet útěchu v modlitbě a náboženských rituálech, rodiče mohou reagovat jinak – matka tím, že bude uchovávat fotografie, oblečení a hračky, otec tím, že se ponoří do práce, sourozenci si možná založí tzv. krabici vzpomínek, budou vyrušovat ve škole nebo budou naopak vzorní. Některé způsoby, jak o ztrátě blízkého člověka hovořit a uvažovat, se rozšířili natolik, že si mnoho lidí ani neuvědomuje, jaký mají původ. Staly se součástí našich znalostí o období po ztrátě a o jejím prožívání a pokládáme je za samozřejmost. To se odráží například ve stupňových nebo fázických modelech ztráty.
Jsou známé tři skupiny teorií, jimiž se vysvětluje prožívání ztráty blízkého člověka. Jde o:
- teorii zdůrazňující intrapsychické procesy,
- transakční teorii,
- teorii zdůrazňující sociální stránky této ztráty.
Při teorii zdůrazňující intrapsychické procesy se vycházelo z medicínských diskursů, zejména z těch, které jsou spojeny s psychiatrií a psychologií. Pozornost se zaměřovala převážně na to, co se lidem děje v hlavě (odtud výraz intrapsychické) a prožívání ztráty se připodobňovalo nemoci, z níž se člověk nakonec uzdraví. Důraz se kladl na popisování fyzických a psychických projevů zármutku jakožto symptomů a předpokládalo se, že prožívání ztráty má typický průběh, který se často pojímal jako řada stupňů nebo fází, jimiž musí člověk projít.
Novější model se zaměřuje na vysvětlení zármutku jako transakce mezi tím, jak člověk kognitivně hodnotí (chápe) svůj svět, a tím, co se děje v jeho prostředí. Odtud také název transakční teorie. Tento model vychází z psychologických teorií stresu a jeho zvládáním spíše než z psychodynamických teorií Freuda jeho následovníků. Dle této teorie jsou lidi schopni přizpůsobit se většině okolností ze svého prostředí – za stresující se pokládají právě ty věci, které proces přizpůsobení komplikují.
Při teorii zdůrazňující sociální stránky ztráty a jejího prožívání představuje zármutek nejenom soubor psychických reakcí, které jsou podmíněny převážně biologicky, protože vzorce zármutku a možnosti jeho vyjádření do velké míry ovlivňují sociální a kulturní faktory. Představu, že úspěšné zvládnutí zármutku předpokládá, aby se člověk „posunul dál“ a zemřelého „nechal jít“ někteří autoři podle této teorie zpochybňují. Opírají se při tom o předpoklad, že lidé chtějí zachovat pocit kontinuity. Fyzické vztahy, které smrtí končí, sice projdou transformací, ale ve vzpomínkách člověka a komunity jsou stále důležité.
Literatura:
PAYEOVÁ, S., SEYMOUROVÁ, J., INGLETONOVÁ, C. Principy a praxe paliativní péče. Brno: Společnost pro odbornou literaturu, 2007. ISBN 978-80-87029-25-1.
ADAM, Z., VORLÍČEK, J., KOPTÍKOVÁ, J. Obecná onkologie a podpůrná léčba. Praha: Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0677-6.
DE HAES, J.C., VAN KNIPPENBERG, F.C., NEIJT, J.P. Measuring psychological and physical distress in cancer patients: structure and application of the Rotterdam Symptom Checklist. In: British Journal of Cancer. 1990; 62: 1034-1038.
BRUERA, E., KUEHN, N., MILLER, M. et al. The Edmonton Symptom Assessment System (ESAS): a simple method for assessment of palliative care patients. In: Journal of Palliative Care. 1991; 7(2): 6-9.
McCORCE, R., YOUNG, K. Development of a symptom distress scale. In: Cancer Nursing. 1978; 1: 373-378.
ZIGMOND, A., SNAITH, R.P. The hospital anxiety and depression scale. In: Acta Psychiatrica Scandinavica. 1983; 67: 361-370.
WARE, J.E., SNOW, K., KOSINSKI, M., GANDEK, B. Health survey: Manual and Interpretation Guide. Boston, MA: Medical Outcomes Trust, 1993.
AARONSON, N.K., AHMEDZAI, S., BERGMAN, B. et al. The European Organisation for Research and Treatment of Cancer QlQ-C30: a quality of life instrument for use in international clinical trials in oncology. In: Journal of the National Cancer Institute. 1993; 85: 365-376.
MELZACK, R. The McGill pain questionnaire: major properties and scoring methods. In: Pain. 1975; 1: 277-299.
O’BOYLE, C.A., McGEE, H.M., HICKEY A. et al. The Schedule for the Evaluation of Individual Qualitz of life (SEIQoL): Administration Manual. Dublin: Rozal College of Surgeons in Ireland, 1993.
HIGGINSON, I.J., MCCARTHY, M. Validity of the support team assessment schedule: do staff ratings reflect those made by patients of their families. In: Palliative medicine. 1993; 7: 219-228.
HEARN, J., HIGGINSON, I.J. Development and validation of a core outcome measure for palliative care: the palliative care outcome scale. In: Quality in Health Care. 1999; 8(4): 219-227.
LAWTON, J. The dying process: Patients experiences of palliative care. London: Routledge. In: Lupton, D. (1994). Food, memory and meaning: the symbolic and social nature of food events. In: Sociological reviews. 2000; 42: 664-685.
ASHBURN, M.A., STAATS, P.S. Management of chronic pain. The Pain Series; 2001. Available at:
. 15831.1
KRISHNASAMY, M. Pain. In: J. Corner, C. Bailey (Eds.). Cancer Nursing Care in Context. Oxford: Blackwell Science; 2001.
TURK, D.C., OKIFUJI, A. Assessment of patients´ reporting of pain: an integrated perspective. The Pain Series 2001. Available at:
. 15829.1
Council of Europe. Convention for the protection of Human Rights and dignity of the human being with regard to the application of biology and medicine: Convention on Human Rights and Biomedicine (ETC No. 164), 1997, Oviedo. Available at: http:/conventions.coe.int/treaty/EN/cadreprincipal.htm