Paliativni_pece

4.4 Péče o pozůstalé

4.4 Péče o pozůstalé
 
 
 
Většina lidí nezemře náhle a od stanovení diagnózy do smrti mohou mít jak pacienti, tak pečující podporu ze strany odborníků. I u smrti v důsledku nějaké akutní příhody nebo nediagnostikovaného stavu je často přítomna řada lidí, kteří jsou za péči placeni. Mnoho zdravotních služeb však přestává fungovat okamžikem úmrtí pacienta. Výjimky obvykle nejdeme mezi specializovanými službami, jejichž zvláštním případem je paliativní péče.
 
Zdravotní služby obvykle nemají prostředky na to, aby pozůstalým mohli nabídnout něco víc než minimální péči a podporu. Poskytování péče se zpravidla zaměřuje na ty, u nichž se předpokládá, že by je mohly nepříznivé důsledky ztráty blízkého člověka poškodit. K identifikaci takových lidí se využívá metoda posuzování rizika. Řada úkolů v období bezprostředně po smrti však vyžaduje, aby se pozůstalí zapojili, zejména pokud jde o pohřeb. To na ně obrací pozornost jiných, a na čas se tak kolem nich mohou shlukovat podpůrné prostředky a lidé, u nichž lze najít pomoc a radu. Po několika týdnech však tato podpora obvykle ustane a pozůstalí mohou mít pocit dalšího ukončení péče.
 
Těmito důležitými přechody v péči a podpoře okolí mohou pozůstalým pomoci projít relativně jednoduché následné kontakty. Ty mohou mít podobu návštěv u nich doma, telefonátů, dopisů a pohlednic. Smyslem takových kontaktů je vyjádřit starost o životní spokojenost pozůstalých, poskytnout jim příležitost říci něco o tom, jak se cítí a co prožívají, dát jim možnost zeptat se na problémy spojené se smrtí a ztrátou blízkého člověka, poskytnout informace o možnostech podpory pozůstalých v komunitě, nabídnout další pokračování kontaktu a zjistit, zda o nějakou službu mají stále zájem. Následné kontakty by měli být součástí systematického přístupu k pozůstalým, aby byly koordinovány a adekvátně personálně zajištěny.
Cílem jednoho programu pro pozůstalé bylo, aby snadno zapadl do již existujících pracovních úkolů, byl přínosný pro pozůstalé, ale pokud možno nevtíravý, a nabízel určitou kontinuitu vztahů s personálem, který byl přítomen v době smrti. V tomto programu následný kontakt zahrnoval rukou psaný projev soustrasti nejbližšímu příbuznému a jeden telefonát po týdnu (k posuzování potřeb) a jeden po šesti týdnech (který mohli příbuzní odmítnout). Nemocnice se setkala s velmi pozitivní zpětnou vazbou. Lidé zapojení do programu oceňovali, že se o ně personál zajímá. Program také údajně prospěl zúčastněným zaměstnancům, protože jim umožnil demonstrovat lidštější stránku zdravotní péče. Podle studie, která zkoumala, jak působí povzbuzující telefonát, ho kontaktovaní lidé většinou vnímali jako pozitivní věc, která jim poskytla emoční podporu a umožnila položit otázky týkající se nemoci a smrti.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše