Paliativni_pece

4.2.2 Dárcovství orgánů a tkání v paliativní péči

4.2.2 Dárcovství orgánů a tkání v paliativní péči
 
  
Obecně se má za to, že diskuse o odebrání orgánů a tkání se vede na jednotkách intenzivní péče v nemocnicích. Tento předpoklad je umocněn nedostatkem literatury o dárcovství orgánů a tkání v jiném prostředí. I když pacienti, kteří umírají v zařízeních paliativní péče, mohou být dárci srdečních chlopní, průdušnic, ledvin a kůže, nejběžnější tkání, kterou lze darovat, je rohovka. Je tomu tak proto, že v jejím případě se vyskytuje jen málo dárcovských kontraindikací a její odnětí může proběhnout přímo na jednotce paliativní péče nebo v pohřebním ústavu.
Jedním z hlavních cílů paliativní péče je respektovat názory a autonomii pacienta. Zdravotníci pracující v paliativní péči jsou hrdí na svou schopnost komunikovat s rodinami a pomáhat jim při prožívání ztráty blízkého člověka. Navzdory tomu nemáme mnoho dokladů o tom, že by se pacientům a rodinám nabízela k úvaze možnost darovat rohovku. Ukázalo se, že zdravotníci v paliativní péči mají jedinečné postavení v tom, že jejich pacienti často vědí, že umírají, stejně jako to vědí jejich rodiny. Takové vědomí umožňuje pacientovi zapojit se do rozhodování o otázkách konce života. V tomto kontextu je dárcovství vysoce relevantní a pacient sám může rozhodovat o tom, co by se mělo stát s jeho tělem. Z neoficiálních informací vyplývá, že pacienti mohou pokládat dárcovství za pozitivní výsledek utrpení, které jim jinak připadá nesmyslné.
 
Schopnost pacienta podílet se na rozhodování znamená pro zdravotníky určité důsledky a povinnosti, které vysvětluje teorie „živé volby“. Živá volba se definuje jako „schopnost smrtelně nemocných pacientů v zařízeních paliativní péče činit rozhodnutí o dárcovství, která mají vliv na znalosti a roli zdravotníků“. Dominantní a klíčovou proměnnou je pacientova volba, která pak ovlivňuje další kategorie, jimiž jsou role odborníka, darovací proces, povinnosti a znalosti.
 
Mají-li zdravotníci hovořit o dárcovství, musí otevřít otázku neodvratnosti pacientovy smrti, což je někdy obtížné dokonce i pro odborníky v paliativní péči. Řízení darovacího procesu stanovilo pro zdravotníky určité povinnosti, zejména, aby taková diskuse neublížila pacientům nebo jejich rodinám. S pacientem a jeho rodinou by proto měli o možnosti darovat orgány mluvit ti zdravotníci, které s nimi pojí vzájemná důvěra. Tato schopnost komunikace také závisí na znalostní výbavě zdravotníků. Mnozí z nich hovoří, že nebýt předchozího výcviku a poučení by si na rozhovory o dárcovství netroufali.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše