Paliativni_pece
5.3.1 Vzdělávání v paliativní péči
5.3.1 Vzdělávání v paliativní péči
Někteří autoři tvrdí, že vzdělávání v paliativní péči by mělo odrážet filozofii poskytování paliativní péče, neboť je to „proces, v němž se pracuje spíš s lidmi a pro lidi než na lidech“. Studenti, kteří se zapojují do některého studijního programu, jsou připravováni k pacientům s postupující chorobou – ani jedni, ani druzí nemají jistotu ohledně možnosti osobního růstu. To dobře rezonuje s metaforou cesty, neboť o cestě se často mluví také v souvislosti se zkušeností nemoci. Student i pacient potřebují na své cestě podporu a doprovod. Je to však jejich cesta – oni sami si zvolí, jak se k této zkušenosti postaví. Je důležité, aby měli – každý ve svém kontextu – pocit, že jsou hodnotní jako jednotlivci a že jejich volby jsou respektovány.
V poskytovaném vzdělávání by se měla odrážet také celostní povaha paliativní péče. Obecně platí, že interpersonální stránka paliativní péče je pro pacienta důležitější než stránka fyzická, v níž se řešení nachází přece jen snáze. Hodnota připisovaná pozitivní lidské interakci znamená, že nejdůležitějším z nástrojů, jež mají odborníci k dispozici, jsou oni sami. Programy vzdělávání v paliativní péči je proto musí nádavkem ke znalosti konkrétních problémů a možných způsobů jejich řešení vybavit i dovednostmi v interpersonálních vztazích, aby mohli uspokojovat potřeby pacientů a těch, kdo o ně pečují. Vzdělávání v paliativní péči by tedy studentům mělo umožnit realizovat také osobní potenciál, neboť k dobrému vykonávání jejich práce musí umět nejen aplikovat strategie a metody, ale také intuitivně reagovat jako pacientovi bližní. Poznatky a dovednosti samy nestačí, nespojují-li se správným postojem, což potvrzuje jistotu oprávněnost názoru, že paliativní péči člověk spíš pochytí, než se naučí. To však neznamená, že tyto schopnosti jsou vrozené a nedají se osvojit učením – předpokladem však je, že se ošetřovatelé budou věnovat sebepoznávání, budou znát své silné stránky i svá omezení a získají sebedůvěru a odvahu k tomu využívat sebe a své intuitivní schopnosti. To vyžaduje otevřenost a ochotu zkoumat osobní hodnoty, postoje a obavy. Aby „učitel“ mohl ve studentech rozvinout tyto schopnosti, musí zajistit čas, příležitost, bezpečné prostředí a vztah důvěry. Je zřejmé, že něco takového se nedá zvládnout na krátkých didaktických sezeních s velkými skupinami. Při rozvíjení komplexnějších vzdělávacích programů je však důležité pamatovat na potřebu vytvořit příznivé prostředí. A má-li vzdělávací programy zvyšovat úroveň praxe, je třeba v nich dbát na otázky klinické kvality, výzkumu, managementu a vedení.
Uvádí se, že klíčovou složkou efektivní paliativní péče je součinnost více profesí. To, že složité potřeby pacientů a jejich rodin umí nejlépe uspokojit dobře koordinovaný tým využívající různých odborností, potvrdilo a podpořilo několik studií. V žádné jiné oblasti zdravotní péče se společné studium lidí z různých oborů nevítá s takovým nadšením, přestože zatím chybí přesvědčivé doklady o tom, že takové studium pak vede k lepší spolupráci v rámci týmu. Zatímco dříve bylo multiprofesní vzdělávání „akceptovaným principem“, dnes je už „nezbytnou praxí“. Termín „multiprofesní vzdělávání“ se však často užívá i v případě, kdy se neudělalo nic jiného, než že se na jedno místo sezvala nesourodá skupina odborníků. Interakce takových lidí může přitom být jen minimální.
Vhodnějším termínem je snad „interprofesní vzdělávání“. Lépe odráží užitečnější proces, který dává příležitost sdílet studijní zkušenosti, odbourávat hranice mezi profesemi, zlepšovat porozumění role a silných stránek odborníků na jiné věci a zkvalitňovat komunikaci a spolupráci prostřednictvím intenzivnější interakce. Zvlášť efektivní může být v multiprofesních skupinách učení, jehož základem je řešení problémů a které postupuje podle scénářů odrážejících skutečnou praxi a složité potřeby pacientů.