Paliativni_pece

4.3 Podpora pozůstalých

4.3 Podpora pozůstalých
 
 
 
Pro mnoho ošetřovatelů a jiných zdravotníků je obvyklé, že jsou svědky něčí smrti. Vidět konečný důsledek smrtelného patologického stavu je nevyhnutelnou součástí klinické praxe a existují protokoly a procedury, jimiž se ošetřovatelé řídí při nakládání s mrtvým tělem. Popis běžné biologické reality však smrt plně nevystihuje, protože ta představuje něco víc než pouhý klinický předěl. Tváří tvář smrti si uvědomujeme, jaký význam má ztráta a absence člověka, zmar budoucích možností a prázdnota prostoru těla kdysi naplněného životem. Bezprostředně po smrti pacienta se ošetřovatelé ocitají ve společnosti pozůstalých, kteří potřebují péči a útěchu. Obávají se, aby se věci ještě nezhoršily, a uvědomují si, že smrt představuje ztrátu, s níž se musí žít dál.
 
Většina lidí začne prožívat ztrátu blízkého člověka ve společnosti zdravotníků a v neznámém prostředí zdravotních institucí. Mnoho lidí umírá na nemoci oběhového a respiračního systému nebo na nádorová onemocnění v nemocnicích zaměřených na akutní péči. V takových zařízeních se sice pozůstalí mohou setkat s neformální péčí ad hoc ze strany jednotlivých zainteresovaných zaměstnanců, ale důsledná a fundovaná péče jim pravděpodobně nabídnuta nebude, protože ve většině nemocnic není běžné dělat po smrti pacienta něco víc, než provést nezbytné úkony k odstranění mrtvého těla. Na zanedbávání a absenci péče o pozůstalé mohou mít svůj podíl i profesní hranice, mezery v kompetencích mezi zdravotnickými zařízeními a relativně krátký kontakt většiny pozůstalých se zdravotníky.
Ošetřovatelé by měli mít proto připravení na setkání s lidmi, kteří prožívají ztrátu někoho blízkého, a měli by chápat, jakou roli mohou mít v jejich podpoře a péči o ně.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše