Paliativni_pece

2.1 Historie paliativní péče a její směrování

2.1 Historie paliativní péče a její směrování
 
 
 
Sociologická a antropologická literatura již dlouho zdůrazňuje dopad onemocnění a následného kontaktu se službami zdravotní péče na osobní identitu a sebepojetí. Nemoc ohrožující život obvykle mění vyhlídky osob, které postihuje a omezuje jejich možnosti. Samozřejmost, s níž lidé vnímají život a očekávání téměř neomezené budoucnosti, mizí a s prohlubujícím se fyzickým nebo duševním úpadkem způsobeným nemocí se plíživě dostavuje sociální izolace, dosažené role se mění a nakonec opouštějí. Např. zaměstnání poskytuje mnoho příležitostí, včetně finanční jistoty, vzájemných interakcí a sociálních vztahů se spolupracovníky, sociálního statusu, moci a zvyšování sebeúcty. Je zřejmé, že i když ne všechny pracovní zkušenosti zvyšují kvalitu života, opuštění práce z důvodu nemoci je zvláště markantním příkladem toho, jak smrtelná nemoc nakonec vede k přechodu od aktivity k pasivitě. Podobným způsobem může rovněž postupně docházet k rozpadu základních rysů individuality, např. fyzického vzezření, k jakému dochází při kachexii, úpadku kognitivních schopností a emočních kvalit, jako např. v posledním stadiu demence, a ke ztrátě sociálních vazeb.
 
Zkušenost s umíráním se liší podle rasy, etnické příslušnosti, sociálního postavení a úseku životní dráhy člověka. Je to paradoxně zkušenost, kterou sice všichni z nás podstoupí, ale která je vysoce individuální a utvářená naším sociálním postavením, kulturou a oblastí, kde žijeme.