Paliativni_pece

4.2.1 Dárcovství orgánů a tkání jako sociokulturní proces

4.2.1 Dárcovství orgánů a tkání jako sociokulturní proces
 
  
Ačkoli se transplantace považují za výlučně biomedicínskou záležitost, představují širší kulturní problém. Transplantace orgánu je procedura, která obnáší jak fyzickou, tak symbolickou manipulaci s lidským tělem, takže mění představy o tom, co je mrtvé tělo a osobní identita. Jakožto schopnost měnit části těla nastoluje problémy, které ovlivňují západní představy o smrti. Donotransplantace je také příležitostí ke zpochybnění představ o tom, co je přirozené, jak lze využít medicínskou technologii a jak se tato technologie slučuje se západním způsobem myšlení. Schopnost měnit lidské orgány a tkáně vyvolala řadu filozofických sporů, ale teoretická reflexe zaostává za praxí. Jistě ale nelze přehlédnout vnímané existenciální implikace pitvání lidského těla za účelem transplantace – tělo zesnulého je odstraněno, ale víme, že stále přispívá k životu někoho jiného.
 
Až dosud se výzkum zaměřoval převážně na fyziologické problémy a zmíněným sociokulturním a psychologickým aspektům tohoto procesu se věnovala jen malá pozornost. Schopnost transplantovat lidské orgány nastoluje otázky o morální povinnosti společnosti a jednotlivců, pokud jde o dárcovství a nahrazování orgánů a tkání, o dopadu medicínské technologie, která udržuje pomocí umělého okysličování z právního hlediska mrtvé, nicméně stále fungující tělo, o tom jak vnímat neživost po smrti potvrzené testem mozkové činnosti a následné narušení uměle okysličovaného těla, nebo o pocitech spojovaných s vyměněnými částmi těla.
 
Ve všeobecnosti se lze domnívat, že mnoho dnešních problémů při získávání orgánů a tkání k transplantaci se odvíjí z dřívějšího pohledu na pitvu. Při pitvě je nejen odkryta nahota a hrozí násilné a neuctivé chování k mrtvému, ale také svévolné zmrzačení nebo zničení identity. Konsensus ohledně zásadního významu posmrtné péče a uctivého zacházení s neporušeným tělem má v společnosti stále hluboký kulturní význam. Donotransplantace útočí na představy společnosti o neživosti a vyžaduje konceptuální přehodnocení toho, co je to mrtvé tělo nebo orgán a co lze pokládat za chirurgickou proceduru (oproti mrzačení mrtvého člověka).