Paliativni_pece

3.2.1 Důsledky biomedicínského pojetí zvládání symptomů pro paliativní péči

3.2.1 Důsledky biomedicínského pojetí zvládání symptomů pro paliativní péči
 
  
Paliativní péče, tak jak existuje v rámci současné zdravotní péče, klade velký důraz na biomedicínsky model přístupu k nemoci, což je jedním z aspektů takzvané „medikalizace“ smrti. Jde například o viditelný trend rozsáhlého využívání technických procedur a medicínské technologie. Paliativní péče, která se stává obecnou specializací pro péči o pacienty s těžkými chorobami, tak přesunula svou pozornost od umírání a smrti k blíže neurčeným ranějším stadiím onemocnění.
 
Pro hospicové hnutí měl velký význam objev morfia, a tím i schopnost biomedicíny s jeho pomocí mírnit bolest při rakovině. Tento přístup využívající silné léky nebo jejich kombinace proti bolesti vedl k hledání nových a stále účinnějších léků a jiných léčebných prostředků. Důsledkem úspěchu farmakoterapeutického zvládání symptomů bylo nejen to, že v mnoha případech se na přední místo dostala snaha o „zvládání symptomů“, ale i fakt, že se farmakoterapie stala přednostní metodou řešení problémů. Léčby potíží, které pacient vykazuje, pomocí léků jsou často prvním a někdy i jediným uvažovaným řešením. To může být naprosto na místě, ale mělo to určité důsledky pro rozvoj a organizaci paliativní péče.
 
Zakotvení paliativní péče v kontextu biomedicíny proto vedlo k přesvědčení, že problémy spojeny s umíráním by se měly chápat jako projevy choroby spíše než jako obecné příznaky toho, že člověk umírá. A protože v symptomech jsou shledávány problémy, které souvisí s onemocněním, předpokládá se, že je náležitě zvládnou zdravotníci v rámci formální struktury zdravotní péče. Mezi jiným se také předpokládá, že má-li člověk zemřít klidnou smrtí, nesmí, pokud je to možné, mít žádné symptomy. I když je to chvályhodný cíl péče, zaměřuje aktivitu těch, kdo se na péči podílejí, na ještě účinnější zvládání symptomů, i když cíl zbavit umírajícího člověka symptomů může být nerealistický. Jiným důsledkem je to, že zůstává jen malý prostor pro poznávání sociálních, profesních nebo individuálních limitů, které se mohou projevovat jako součást procesu umírání a přispívat k tíživosti symptomů. Takto stanovený cíl může také bránit rozvoji volnějších režimů podpůrné péče, například těch, které dávají přednost zachování osobní autonomie.