Paliativni_pece

5.2.2 Redukce stresu v paliativní péči

5.2.2 Redukce stresu v paliativní péči
 
  
Výchozím předpokladem je, že se stres objevuje, když dochází k nesouladu nebo k rozporu mezi hodnotami a přesvědčeními člověka a jeho schopností poskytovat péči v duchu těchto hodnot. Absence pevnějšího empirického základu, z něhož by bylo možné vycházet při prevenci a zvládání dopadu tohoto nesouladu na pracovní stres, znamená, že služby paliativní péče si musí vypěstovat pružný a variabilní přístup k poskytování podpory na pracovišti a vést ošetřovatele k tomu, aby ve svém osobním postoji ke stresu viděli důležitou součást profesního vývoje.
O strategiích zvládání stresu v paliativním ošetřovatelství se často diskutuje (Tab. 11). Je příznačné, že zvládání zátěže v paliativní péči se v literatuře chápe jako odpovědnost rozdělená mezi jednotlivce a pracovní prostředí. Podle ošetřovatelů jim skýtá prostředí paliativní péče větší podporu než jejich dřívější pracoviště.
 
Tab. 11 Strategie zvládání stresu (Payneová,. 2007)
 
V rámci jednotky paliativní péče:
·                    týmová práce a týmová soudržnost,
·                    takový výběr personálu, který zajistí soulad mezi prostředím a osobou,
·                    profesní rozvoj / vzdělávací program,
·                    dostupnost klinické supervize.
 
Individuální:
·                    využívání poradenství,
·                    účast v podpůrné skupině,
·                    pravidelná klinická supervize,
·                    střídání rolí nebo odpočinek od role,
·                    další vzdělávání,
·                    mimopracovní zájmy,
·                    vyváženost práce a života doma,
·                    nácvik,
·                    náboženské přesvědčení,
·                    chápání osobních hranic,
·                    pocit dobře zvládané práce,
·                    nalezení smyslu v práci.
 
 Z literatury je také zřejmé, že zásadní roli v profesní spokojenosti paliativních ošetřovatelů hraje neidealizovaný pocit, že jejich práce má smysl, že něčím pozitivním přispívají a někomu pomáhají zemřít dobrou smrtí. Schopnost udržet rovnováhu mezi pozitivním ovlivňováním života umírajících a přijetím skutečnosti, že to čeho lze dosáhnout, má své meze, vyžaduje značně rozvinuté vědomí sebe sama i týmového ducha. Toto vědomí lze prohlubovat například prostřednictvím klinické supervize nebo strukturované reflexe. Ale předpoklad, reflexe je, abychom od tyranie přívětivosti přešli k otevřené, pronikavé kritice toho, co děláme, jak to děláme a jak naše práce ovlivňuje naše pacienty i nás samotné.