Paliativni_pece
5.2.1 Stres v paliativní péči
5.2.1 Stres v paliativní péči
Stresu u ošetřovatelů v paliativní péči se věnuje v literatuře neustálá pozornost. Se stresem, jemuž jsou vystaveni zdravotníci, se spojují takové projevy, jako je únava ze soucitu, vyhoření a chronický zármutek. Práce popisující stres v paliativní péči se většinou zaměřují na určení specifických stresorů (Tab. 10). I když existují jisté doklady o tom, že míra vyhoření je u ošetřovatelů pracujících v paliativní péči nízká, a že pokud k vyhoření dojde, podílejí se na něm konkrétní stresory, způsob přístupu k tomuto předmětu závisí na tom, jak pojmu stres rozumíme.
Tab. 10 Zdroje stresu (Payneová, 2007)
Faktory spojené s prostředím:
· pracovní podmínky (vysoká pracovní zátěž, nedostatek personálu),
· nedostatečná pracovní příprava,
· nedostatečná příprava na požadavky péče,
· nedostatek času na oddech nebo zármutek,
· slabé nebo negativní vztahy mezi personálem,
· vysoká míra organizačních změn,
· nedostatek podpory nebo uznání ze strany managementu,
· střet nebo nevyjasněnost rolí,
· změna role,
· vysoká míra nejistoty.
Faktory spojené s pacientem: |
· překrývání rolí s členem rodiny,
· povaha pacientovy nemoci,
· emoční stav pacienta,
· emoční stav rodiny,
· povaha smrti.
Osobní faktory: |
· často se uvádějí demografické proměnné, ale jejich vztah ke stresu není jasný,
· rozpory mezi ideály,
· pocity nedostatečnosti,
· osobnostní poruchy,
· identifikace s pacientem,
· poskytování péče, která není optimální,
· nahromaděný zármutek.
|
Teoretické výklady pracovního stresu a zvládání zátěže
Někteří autoři využívají ve svém chápání stresu rámec souladu mezi člověkem a prostředím. Tento rámec je založen na principu, podle kterého je adaptace závislá na tom, jak dobře koresponduj charakteristiky člověka a prostředí. V tomto ohledu je třeba vědět, jaké má dotyčný člověk potřeby a jaké prostředky jsou v daném prostředí k dispozici pro jejich uspokojení, a také je třeba srovnat schopnosti jednotlivce a požadavky pracovního prostředí. Ke stresu dochází v zásadě tehdy, když požadavky prostředí překračují schopnosti člověka nebo když prostředí není schopné uspokojit jeho potřeby. Intuitivně má takový rámec v úvahách o pracovním stresu v paliativní péči smysl, protože se v něm uznává, že péče o umírající je založena na souboru hodnot a přesvědčení, jež musí lidé, kteří si tuto práci vybrali, do jisté míry sdílet. K těmto hodnotám a přesvědčením patří mimo jiné víra, že každý člověk je hodnotný, že umírání může být dobou osobního růstu a že ústředním cílem péče je kvalita života v době umírání.
Rámec souladu mezi člověkem a prostředím však nestačí, chceme-li k povaze stresu v paliativní péči proniknout hlouběji a konkrétněji. I když se někdy tvrdí, že práce se smrtelně nemocnými je stresující, nemusí být více stresující než práce v jiných specializovaných oblastech zdravotní péče. Proč některé situace vyvolávají stres u jednoho člověka, a u jiného ne? Proč je situace určitého typu pro téhož člověka někdy více stresující než jindy? Najít odpověď na tyto otázky nám může pomoci transakční model stresu a jeho zvládání, dle kterého lidé události ve svém prostředí průběžně hodnotí z hlediska toho, jaký dopad by na ně mohly mít. Stresující události jsou ty, jejichž hodnocení signalizuje ohrožení, výzvu nebo zranění, takže stres není ani tak výsledkem charakteristik tkvících v situaci, jak v hodnocení této situace daným člověkem. Zvládání zátěže pak představuje vše, co člověk dělá, aby zmírnil rozrušení (zvládání orientované na emoce) nebo se vypořádal s problémem, který rozrušení způsobil (zvládání orientované na problém).
Důležitost pochopení vztahu mezi hodnotami paliativní péče a stresem je zcela zásadní, přijmeme-li názor, že filozofický základ paliativní péče trpí nedostatkem kritiky a v mnoha ohledech je spíše ideologický, místo aby vycházel z reality. Hodnoty, jako je přijetí nevyhnutelnosti smrti, rodina coby jednotka péče a vynikající úroveň zvládání bolesti a symptomů, jsou sice častou součástí slovníku paliativní péče, ale podle některých autorů existuje jen málo dokladů o tom, že by se v praxi skutečně realizovaly. Pro analýzu stresu jsou tyto věci důležité v tom, že bez takové kritiky bude nebezpečí stresu u ošetřovatelů v paliativní péči větší, protože systémy péče se stále vyvíjí směrem, který ohrožuje jejich hodnotové systémy, přičemž tyto hodnotové systémy není možné otevřeně zpochybnit. Tento nedostatek otevřené kritiky je do velké míry dán tím, čemu se často říká „tyranie přívětivosti“.
Tyranie přívětivosti
„Tyranie přívětivosti“ je často charakterizována jako kultura, která předpokládá, že člověk bude milý, nebude se rozčilovat, bude se hodně usmívat, bude mluvit příjemným tónem, i když si později hodlá na dotyčného stěžovat, nedá na sobě znát, že si myslí, že ten druhý je nespravedlivý, a že vždycky bude klást druhého člověka na první místo, přestože ví, že je to uživatel. Pro ošetřovatele na jednotkách, kde působí tyranie přívětivosti, se často stírá rozdíl mezi příjemným vystupováním a péčí, takže skutečně o někoho pečovat znamená být za všech okolností milý a přizpůsobit se očekáváním panujícím na jednotce nebo v rámci služby. Nutkání být apriori a ze zásady milý však může prohlubovat tyranii přívětivosti a omezovat nebo přímo potlačovat kritické přemýšlení o organizačních a praktických otázkách. Zvětšující se propast mezi tím, co je pro nás hodnotné, a tím co děláme v důsledku reforem zdravotní péče, projevujících se v tlaku k průměrnosti a v rostoucích ekonomických tlacích, umocňuje potenciální nesoulad mezi naší schopností poskytovat péči v duchu našich základních hodnot a realitou naší praxe – nesoulad, s nímž je těžké bojovat, dokud existuje tyranie přívětivosti.
Dobrá smrt
Dobrá smrt je ideál, který se obecně spojuje se snahou lidí věnujících se paliativní péči dosáhnout v životě těch, kdo umírají, pozitivních výsledků. V literatuře o paliativní péči se jí dostává značného prostoru. Charakteristiky dobré smrti jsou různé, ale vždy mezi ně patří jasné vědomí blížící se smrti, přijetí této skutečnosti nebo přizpůsobení se jí, příprava na smrt, hovory s jinými lidmi o smrti a poslední rozloučení. Dobrá smrt z hlediska paliativní péče představuje něco jiného, než co znamená termín „dobrá smrt“ v debatách o eutanázii, kde se klade důraz na rychlý a bezbolestný skon.
Existuje pět faktorů, které možnost dobré smrti ohrožují a pro ošetřovatele v paliativní péči představují zdroje stresu. Těchto pět zdrojů ohrožení souvisí s hodnotami a reakcemi společnosti, s organizací pracovního prostředí, a výměnami názorů mezi ošetřovateli a jejich rodinami, přáteli a kolegy a s osobní konfrontací se smrtí.
Dobrý ošetřovatel
Pokud jde o dobrou smrt, má role ošetřovatele tyto součásti: angažovanost, zajištění účinné kontroly symptomů, aby člověk mohl žít až do smrti co nejlepším životem, bezbolestná smrt a zabezpečení prostředí, které umožňuje, aby pacient zemřel v klidu a důstojně. Velmi důležité také je, aby ošetřovatel v této době pomohl pacientům najít smysl jejich života. Dobrý paliativní ošetřovatel je také ochoten pomoci pacientovi, aby byl schopen o své smrti mluvit, a řeší s ním problémy jeho života, a tím mu pomáhá nacházet smysl ve smrti. Dobrý paliativní ošetřovatel pomáhá pacientovi najít smysl smrti také prostřednictvím jeho vztahů s ostatními lidmi, je nápomocný v rozhovorech s rodinou, pomáhá pacientovi při sestavování vzkazů, například dopisů pro ty, které opustí, a přivádí k němu i jiné lidi, kteří mu mohou pomoci s takovými otázkami, jako je duchovní konflikt nebo psychický neklid.
Dostát tomuto obrazu není snadné a stres v paliativním ošetřovatelství významnou měrou souvisí s tím, že se nepodaří dosáhnout dobré smrti a člověk má pocit, že není dobrý paliativní ošetřovatel.