Paliativni_pece

2.7.3 Komunikace a rozhodování

2.7.3 Komunikace a rozhodování
 
  
Míra, v níž lidé chtějí být zapojeni do rozhodování, se mění. Podílet se na rozhodovacím procesu si nejvíce přejí lidé mladší a vzdělaní. Jiní autoři tvrdí, že pacientova role v rozhodování se odvíjí od závažnosti jeho onemocnění – čím vážnější nemoc je, tím méně se pacienti chtějí na rozhodování podílet. Existuje však dostatek nálezů, které naznačují, že pacienti nepociťují, že by měli mít v rozhodovacím procesu nějakou roli nebo, že raději zaujímají pasivní roli, a to díky předpokládanému vzdělání, odbornosti a sociálnímu postavení zdravotníků, které posiluje jejich moc a status.
 
Postoje a očekávání zdravotníků a pacientů se mění. Kliničtí pracovníci postupně upouštějí od paternalismu, pokud jde o to, co by se mělo a nemělo pacientům otevřeně sdělovat, a pacienti jsou více – což však mnohdy neznamená lépe – informovaní o chorobách a variantách léčby prostřednictvím médií. Od zdravotníků se naopak stále více očekává, že do rozhodovacího procesu zapojí i pacienta. Ochota pacientů nechat se zapojit do rozhodování je však značně proměnlivá. Povinností klinického lékaře je určit, nakolik chce pacient, bez ohledu na svůj zdravotní stav, rozhodovat o své situaci. To zcela souvisí se schopností zdravotníků efektivně komunikovat s pacienty a naopak. Překážky efektivní komunikace existují na obou stranách. Pacienti nemusí být ochotni odhalovat, jaké mají pocity ohledně své diagnózy, co si myslí o možnostech léčby a jak to může ovlivnit jejich život – jsou přesvědčeni, že zdravotníky jejich starosti nezajímají. Mnoho zdravotnických pracovníků se na druhou stranu obává obtížných otázek pacientů, projevů silných emocí a obtíží při vysvětlování složitých informací. Nejvhodnějším způsobem jednání v kontaktu s pacienty a při posuzování jejich preferencí ohledně zapojení do rozhodování o péči je proto individuální přístup. Zdravotníci nesmí předpokládat, že jsou schopni předpovědět pacientovy názory.
 
V poradenství pro pacienty s rakovinou nejde jen o to, zda mají ošetřovatelé dobré komunikační schopnosti, efektivní poradenství pro tyto pacient vyžaduje odpovídající výcvik, který má pro členy personálu důsledky v podobě vynaložených nákladů i časových nároků a emoční angažovanosti. Pro odborníky, kteří se pohybují v obtížných oblastech, byly vytvořeny zvláštní postupy a směrnice. O významu výcviku v komunikačních a poradenských dovednostech toho bylo publikováno velmi mnoho. Zdá se však, že dovednosti získané v simulovaných interakcích, které se odehrávají při výcviku, nebo předepsané verbální aktivity naznačené v schématu může být někdy těžké uplatnit v klinické praxi.