Paliativni_pece
3.3.4 Role ošetřovatele v posuzování a měření bolesti
3.3.4 Role ošetřovatele v posuzování a měření bolesti
Onkologičtí pacienti mohou pociťovat celou řadu psychických, sociálních i duchovních problémů, které dalece přesahují samotnou fyzickou bolest. Škálu problémů, jimiž se ošetřovatelé a další členové multidisciplinárního týmu musí při péči o pacienty, kteří trpí bolesti v důsledku rakoviny, zabývat, postihuje termín „totální bolest“ (Obr. 1), s nímž jako první přišla Cicely Saundersová a který následně rozvinul Twycross.
Obr. 1 Totální bolest (zpracováno podle Payneová, S. et al., 2007)
Koncept „totální bolesti“ nás upozorňuje na skutečnost, že bolest je hluboce osobní zkušenost, již nelze chápat jen jako biologický jev. Jeden z největších úkolů, před nimiž stojí ošetřovatel, a také jeden z jeho největších přínosů při zvládání bolesti, spočívá v tom, že každému pacientovi pomůže vyjádřit, jak se s bolestí potýká, a že porozumí tomu, jaké jiné faktory vedle faktorů čistě tělesných a fyziologických, do toho zasahují. Zjistit, co znamená bolest pro člověka, který jí zakouší, může být těžké. Krishnasamy (2001) ve své práci uvádí okruh otázek, z nichž lze vyjít při hodnocení a posuzování prožitku bolesti u člověka nemocného rakovinou, a tedy i při koncipování účinné strategie péče (Tab. 6).
Tab. 6 Zhodnocení a posouzení prožitku bolesti u člověka nemocného rakovinou (zpracováno podle Payneová, S. et al., 2007)
- Kdy jste si poprvé všiml, že jste nemocný?
- Jak tomu bylo s vaší rodinou a přáteli? |
- Co se dělo ve vašem životě po stanovení diagnózy? |
- Měl jste na začátku nemoci nějaké bolesti? |
- Co vás od nich ulevuje? |
- Je dnes vaše bolest stejná, nebo se změnila? |
- Čeho se obáváte do budoucna? |
- Co se stalo od té doby, kdy jste se dozvěděl o rakovině? |
- Jak to prožívala vaše rodina a přátelé? |
- Jaké životní plány vám to narušilo nebo zmařilo? |
- Kdy jste poprvé ucítil nějakou bolest? |
- Co ji zhoršuje?
- Jaká očekávání a naděje máte do budoucnosti?
- Co pro vás bolest znamená? |
I když tyto otázky jsou velmi důležité pro pochopení individuálního prožíváni bolesti a vlivu bolesti na život pacienta a jeho příbuzných, kteří o něj pečují, ošetřovatelé budou mít také za úkol podílet se na měření intenzity bolesti, aby bylo možno posoudit účinnost terapeutických zásahů. Měření bolesti spočívá v kvantifikaci jednoho z aspektů jejího prožívání – intenzity. Opírá se o pacientovy výpovědi nebo o závěry, které činí na základě pacientova chování zdravotníci. K měření intenzity bolesti se využívá několik metod: numerické škály, popisné hodnotící škály, vizuální analogové škály a zatrhávací škály.
Jedním z nejčastěji užívaných nástrojů k měření bolesti je McGillův dotazník k zjišťování míry bolesti (Turk a Okifuji, 2001). Má tři části:
1. První část představuje popisná škála, která odstupňovává intenzitu aktuální bolesti. Každému z pěti přídavných jmen je přiřazena číslice: 1 (mírná), 2 (obtěžující), 3 (sužující), 4 (hrozná), 5 (mučivá).
2. V druhé části pacienti vyznačují lokalizaci své bolesti na předním a zadním profilu lidské postavy.
3. Třetí část zkoumá senzorickou, afektivní a kognitivní složku bolesti. Sestává z dvaceti kategorií, které společně tvoří index míry bolesti.
K dispozici je i řada jiných nástrojů měření bolesti. Neexistují však žádná pravidla ohledně toho, který nástroj by se měl použít nebo který je nejlepší. Může být užitečné zjistit, které metody využívají kolegové a jaký je jich názor na dostupné metody. Funkcionální škály jsou vhodné k měření schopností pacientů vykonávat různé aktivity, například vyjít do schodů, určitou dobu sedět nebo odpočívat a provádět běžné denní úkoly. Další možností je požádat pacienta, aby si vedl deník o tom, jakým činnostem se během dne věnoval, jaká bolest se s nimi spojovala a co dělal ve snaze ji zmírnit. U pacientů, kteří nejsou schopni komunikovat, je možno měřit reakce autonomního nervstva na bolest a stres, například zvýšený tep, pocení a nevolnost. Stejně tak lze pozorovat a kvantifikovat chování při bolesti (například grimasy, neklid nebo opatrné pohyby).
„Měření“ bolesti musíme odlišovat od jeho „posuzování“, ve kterém se ke kvantifikaci intenzity bolesti prostřednictvím měření připojuje snaha porozumět jejímu prožívání, povaze a trvání a přispět ke klinické diagnóze její příčiny. Posuzování bolesti tedy vyžaduje, aby se ošetřovatelé zamýšleli nad vztahem mezi bolestí a prožíváním utrpení z hlediska míry duchovní nebo existenciální nejistoty, již mohou někteří pacienti zakoušet, a aby si byli vědomi problémů souvisejících s konkrétními charakteristikami pacienta, o něhož mají pečovat. Ošetřovatelé by například měli vědět, že u pacientů s chronickou bolestí se spolu s bolestí často vyskytuje klinicky závažná deprese, a že je tudíž nesmírně důležité u takových pacientů posoudit i jejich depresi.
Posuzování bolesti by se mělo provádět v pravidelných intervalech a dobře dokumentovat, aby všichni členové multidisciplinárního týmu měli možnost porozumět tomu, jaké problémy pacientovi bolest působí, a aby bylo možné rozpracovat komplexní strategii jejího zvládání.