Paliativni_pece

2.1.1 Počátky péče v devatenáctém století

2.1.1 Počátky péče v devatenáctém století
 
  
Devatenácté století bylo dobou horlivého zřizování nemocnic, ale pro rozvoj zájmu o ty, kdo byli na konci života a jejichž stav byl neléčitelný, se dělalo jen málo. První známky nadcházející smrti byly pokládány za selhání medicíny. Vyústilo to ve snahu filantropických a charitativních organizací vytvářet zvláštní instituce, někdy nazývané hospice, které se snažily poskytovat péči a útočiště lidem blížícím se smrti. Od počátku 19. století lze proto v péči o umírající identifikovat určité směry vývoje, v jejichž čele stály v některých případech ženy.
 
V roce 1842 Jeanne Garnierová, založila ve francouzském Lyonu společenství žen (většinou vdov), které se plně věnovalo péči o nevyléčitelně nemocné. V roce 1874 toto společenství otevřelo v Paříži první dům pojmenovaný hospic. Právě v souvislosti s prací J. Garnierové získalo slovo „hospic“ svůj význam jako místo, kam jsou přijímáni pacienti na konci života.
 
V roce 1878 zakládá v irském Dublinu Mary Aikenheadová kongregaci Sestry lásky, jejíž hlavním posláním je doprovázení nemocných při umírání. Tato komunita založila několik domů v Irsku a v Anglii, např. Hospic sv. Josefa v Londýně.
 
První institucionální domov pro umírající však zřídila roku 1885 Skotka Frances Davidsonová. Byl znám jako „Friedenheim, místo míru pro lidi na konci života“. Otevřen byl v Mildmay Parku v Londýně a měl sloužit zvláště pacientům s tuberkulózou.
 
V USA otevřela údajně první domov bezplatné péče o „nevyléčitelné a zbídačelé oběti rakoviny“ v září 1896 na newyorské Lower East Side Rose Hawthornová. Její práce se setkávala s nespočetnými útrapami a téměř všeobecnou nedůvěrou. V roce 1900 vstoupila do duchovního stavu a pod jménem Matka Alfonsie vytvořila řád známý jako Dominikánské sestry Rose Hawthornové. Následovalo zřízení Hospice sv. Rózy na dolním Manhattanu a pak další v New Yorku, Filadelfii, na Fall River, v Atlantě, St. Paulu a Clevelandu.
 
Ačkoli se Jeanne Garnierová, Mary Aikenheadová, Frances Davidsonová a Rose Hawthornová navzájem neznaly, ve svém zájmu o umírající, a zvláště o umírající chudé, měly společný cíl, přímo či nepřímo založily instituce, které o generaci později vedly k rozvoji dalších domovů a hospiců na jiných místech. Vybudovaly rovněž základnu pro následující vývoj, neboť výsledky jejich práce vytvořily předběžné podmínky pro moderní hospicovou a paliativní péči. Tyto rané hospice zřetelně stavěly na třech souborech zájmu: náboženském, filantropickém a morálním. Tyto instituce kladly silný důraz na péči o duši, i když život těla už vyprchával. Vycházely z charitativních snah a zaměřovaly se často na poskytování pomoci chudým a znevýhodněným. Nebyly však místem, kde by se umírajícím dostalo skutečně kvalifikované lékařské a ošetřovatelské péče. Se svými kořeny v náboženských a filantropických zájmech, které se budou postupem 20. století vytrácet, představují rané domovy pro umírající nezbytný prolog k období následného vývoje, který započne v desetiletích po druhé světové válce.