Fyziologie

2.4 Zástava krvácení a krevní srážení

2.4 Zástava krvácení a krevní srážení
 
 
Zástava krvácení (hemostáza) je životně důležitým dějem, který zabraňuje vykrvácení. Je tvořena třemi základními ději – reakcí cév (jejich zúžením, vazokonstrikcí), činností krevních destiček a srážením krve – hemokoagulací. Tyto děje jsou částečně provázány a jejich poruchy vedou buď k nadměrnému krvácení, nebo naopak přispívají k závažnému nadměrnému srážení krve – trombóze.
Reakcí cév je vazokonstrikce. Je rychlá, vzniká vlastní reakcí cév i k ní přispívají některé látky, včetně látek z destiček.
Reakce destiček vede k vzniku tzv. prvotní, provizorní zátky, která je významná zejm. v malých cévách. Destičky v první fázi adherují (přilnou) na tkáň pod cévní výstelkou (endotelem), např. na kolagen. Posléze se aktivují, shlukují se navzájem (agregace), přičemž uvolňují látky, které zužují cévy (např. tromboxan) a zároveň posilují toho shlukování (tzv. sekundární agregace, která je podstatně pevnější) a aktivují i proces následné koagulace. Jednou z takových látek je tromboxan. Prvotní zátka, tvořená převážně jen destičkami, musí být totiž zejm. ve větších cévách zpevněna vznikem vláknitého fibrinu, což je proces k němuž vede hemokoagulace.
 
Hemokoagulace je děj, při němž se krev přeměňuje z tekuté na gelovou formu. Výsledkem je krevní sraženina, jejíž základ je tvořen vláknitou bílkovinou fibrinem. Tato sraženina je již dostatečně pevná a umožňuje konečnou zástavu krvácení. Hemokoagulace vzniká postupnou aktivací koagulačních faktorů, na jejímž konci je vznik aktivního trombinu, který mění jednotlivé molekuly fibrinogenu na vláknitý fibrin.
Koagulační faktory jsou většinou bílkoviny, často enzymy, které se navzájem kaskádovitě aktivují, čímž dochází k zesílení reakce. Jsou tvořeny zejména v játrech a v některých dalších buňkách, tvorba některých (II, VII, IX, X) z nich vyžaduje vitamin K. Některé jsou přítomny přímo v krvi, některé v tkáních. Na jejich aktivaci se dále podílejí faktory z uvolňované z krevních destiček a vápníkové ionty (ty se označují jako faktor IV). Krev, z níž je vyvázán vápník, je nesrážlivá, čehož se využívá při některých odběrech krve. Koagulační faktory se obvykle označují římskými číslicemi, mají ale i své názvy, které uvedeme jen u hlavních z nich. Malé písmeno „a“ za číslem znamená aktivovaný faktor (např. VIII , resp. VIIIa).
 
K zahájení hemokoagulace může dojít tzv. vnitřní cestou (tzn. uvnitř cév, přičemž všechny faktory jsou obsaženy v plasmě) nebo cestou zevní, čímž se myslí aktivace faktorem uvolněným z tkání (tkáňový faktor č. III). Obě tyto cesty se spojují u faktoru č. X, od nějž již vede společná cesta.
 
Vnitřní cesta je zahájena aktivací faktoru XII, většinou poškozeným cévním povrchem (u něhož se mění elektrický náboj). K faktorům této vnitřní cesty dále patří faktory XI, IX a VIII. Faktor VIII se označuje jako antihemofilický faktor, protože jeho geneticky zapřičiněný nedostatek je podstatou krvácivé choroby hemofilie. Aktivované faktory IXa, VIIIa za účasti vápníku aktivují faktor X (X se mění na Xa).
 
Zevní cesta je aktivována tkáňovým faktorem (faktor III) přítomným na membránách řady buněk mimo cévy, který ve spolupráci s aktivovaným faktorem VIIa a vápníkem rovněž aktivuje faktor X.
 
Ve společné cestě pak aktivovaný faktor Xa společně s faktorem Va a vápníkem aktivuje protrombin (faktor II) na trombin (faktor IIa). Trombin odštěpuje kousky molekuly fibrinogenu (faktor I) tak, že se následně zbylé části molekuly mohou spojovat do vláknitého fibrinu (faktor Ia). Tím vzniká vláknitá struktura, která se následně ještě pomocí faktoru XIII stabilizuje.
  
Aby tyto změny nevedly k nadměrnému srážení, existují i přirozené inhibiční, tzv. antikoagulační mechanismy a dále fibrinolytický systém.
K inhibičním antikoagulačním faktorům patří antitrombin III a proteiny C a S. Antitrombin III inaktivuje trombin (a některé další faktory), k jeho účinku je třeba heparin. Heparin je přítomen v řadě buněk (zejm. tzv. žírných buněk, mastocytů), ale je rovněž podáván jako lék v případě, kdy je třeba srážení krve potlačit. Protein C inaktivuje faktor V.
 
Fibrinolytický (trombolytický) systém je schopen rozpouštět již vzniký trombus. Hlavním efektorem je plasmin, který vzniká z inaktivního plasminogenu. Aktivaci zajišťují některé látky v těle (tPA – tkáňový plasminový aktivátor) či zevní, např. z bakterií (streptokináza). Kromě fyziologického významu se tzv. fibrinolýza (trombolýza) využívá léčebně za účelem rozpouštění nežádoucích krevních sraženin. Typickým příkladem je léčba akutního infarktu myokardu.