Fyziologie

3.9 Autoimunita

3.9 Autoimunita
  

Autoimunita je stav, kdy imunitní systém působí proti vlastním buňkám, tkáním a orgánům. V obvyklém smyslu se tím myslí situace, kdy je tato reakce poškozuje a způsobuje tak onemocnění (autoimunitní nemoci, někdy se též používá termín autoagrese). V takovém případě existují v organismu buňky a protilátky, které jsou zaměřeny proti vlastnímu tělu, popř. buněčné klony, které likvidují vlastní buňky. Protilátky proti vlastním strukturám se nazývají autoprotilátky. Ty mohou být namířeny proti některým buněčným částem (např. DNA či mitochondriím) nebo jsou namířeny proti konkrétnímu orgánu – orgánově specifické autoprotilátky, např. proti štítné žláze či sliznici žaludku. Mechanismy poškození jsou různé imunopatologické reakce, zejm. II. až IV. typu, tj. vlivem působení protilátek, ukládáním imunokomplexů či přetrváváním aktivity cytotoxických lymfocytů či makrofágů.
Obecně jsou tato onemocnění častější u žen.
 
Příčiny autoimunity nejsou zcela jasné. Většinou jde o poruchu regulace imunitního systému, kdy se vytvoří reaktivita proti vlastním tkáním. Někdy předcházejí infekce či jiná zátěž. Většinou existují více příčin.
Jde o proces, v němž se uplatňuje mnoho faktorů. Mezi vnitřní faktory opět zahrnujeme genetickou predispozici, vlivy hormonů a dalších látek, ze zevních faktorů působí infekce, poškození tkání, UV záření nebo působení cizorodých látek. Za normálních okolností imunitní systém toleruje antigeny vlastního těla (tzv. imunologická tolerance), která se zřejmě vyvinula během vývoje imunitního systému jedince a je neustále udržována regulačními mechanismy. Ty likviduje takové buňky, které by s vlastním organismem reagovaly, a nedovoluje jim se aktivovat.
 
Tato tolerance může být narušen např.
- poruchou regulace imunitních dějů,
- změnou vlastních antigenů (např. se na ně jako hapten naváže lék či mikroorganismus),
- podobností některých vlastních antigenů s antigeny infekčních agens (zkřížená reaktivita – imunitní systém reaguje nejprve proti infekčnímu činiteli, ale poté si „splete“ vlastní podobné antigeny),
- reakcí proti skrytým tkáním (např. varle či tkáně uvnitř oka běžně nejsou v kontaktu s imunitním systémem),
- aktivací imunitního systému některými antigeny, které vyvolají reakce velkého počtu imunitních buněk.
 
Autoimunitní nemoci se dělí na orgánově specifické (postižen je konkrétní orgán) nebo orgánově nespecifické (s postižením spíše typických struktur, např. cév či pojivové tkáně).
 
K autoimunitním chorobám orgánově specifickým patří například:
- nemoci štítné žlázy a další onemocnění žláz s vnitřní sekrecí včetně cukrovky (diabetes mellitus) 1. typu
- některé záněty ledvin (glomerulonefritidy)
- některé záněty střeva, plic, kůže
- onemocnění sliznice žaludku s poškozením tvorby žaludeční šťávy a faktoru, který  umožňuje vstřebávát vitamin B12
V podstatě však může autoimunita způsobit onemocnění většiny orgánů.
 
Orgánově nespecifické autoimunitní choroby jsou především onemocnění systémová. K nim patří onemocnění revmatická (revmatoidní artritida), vaskulitidy (záněty cév), systémový lupus erythematodes (SLE), sklerodermie aj. Často bývají postiženy cévy, klouby, ledviny, kůže aj. 

 

Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše