Fyziologie

3.6 Imunita specifická

3.6 Imunita specifická
 
  
Soubor dějů a reakcí organismu, jimiž tělo reaguje na konkrétní antigen, tudíž i na konkrétního vyvolavatele choroby či cizorodou látku. Antigen je rozpoznáván specifickými strukturami na povrchu lymfocytů či protilátkami. Vyvolání specifické imunitní reakce trvá déle než nespecifické, ale tato imunita má tzv. paměť, tzn. setkání si „pamatuje“ – imunologická paměť. Během prvního kontaktu vzniká (množí se) velké množství buněk, které dokážou reagovat přímo na daný antigen a rovněž protilátky. V těle pak dlouhodobě přetrvávají jak příslušné paměťové buňky (jde o lymfocyty) a při novém setkání (infekci) mohou reagovat rychle a mohutně. Zůstávají přítomny i protilátky, které lze v některých případech vyšetřovat.
Specifická imunita se dělí na humorální a buněčnou.
 
Imunita humorální
Jde o součást specifické imunity, která je zprostředkována protilátkami, které působí specificky na určitý antigen. Působí především na bakteriální toxiny, některé viry a též některé bakterie, které přežívají v infikovaném organismu mimo buňky.
Protilátky jsou vytvářeny plasmatickými buňkami (plasmocyty), které vznikají z B-lymfocytů (B-buněk). Tyto lymfocyty se na plasmatické buňky mění po stimulaci konkrétním antigenem (a následně vyrábějí přesně takovou protilátku proti takovému antigenu) a za spolupráce dalších buněk imunitního systému.
 
Imunoglobuliny (Ig)
Jde o proteiny, k nimž patří protilátky. Nacházejí se v krvi (plasmě) či v jiných tělních tekutinách. Jedna konkrétní protilátka je zacílena proti jedinému antigenu (resp. jeho části), ale v organismu vzniká velké množství protilátek, které působí proti velkému množství antigenů či choroboplodných zárodků. Po setkání s novým antigenem se po určité době začnou proti němu vytvářet protilátky a mohou v organismu dlouhodobě přetrvávat – proto je následná odpověď imunitního systému na opakovanou infekci silnější a účinnější.
 
Třídy Ig
Existuje 5 tříd – M, G, A, D, E.
 
Základní struktura Ig je obdobná – tvoří jakési písmeno Y, dolní část je schopna vazby na některé buňky, dvě ramena vážou konkrétní antigen. V této oblasti se jednotlivé protilátky velmi liší.
 Dalšími rozdíly jsou funkce.
 
IgM jsou první imunoglobuliny, které se tvoří při časné infekci. Jejich průkaz proti určitému zárodku ukazuje na současnou, právě probíhající infekci. Molekula IgM je tvořena 5 základními molekulami – proto jsou imunoglobuliny třídy M nejtěžší. A protože jsou velké, neprocházejí placentou z matky na plod.
 
IgG jsou „klasické“ dlouhodobě přetrvávající protilátky, procházejí z matky na plod, čímž mu mohou poskytovat ochranu po narození (časem se mateřské protilátky rozloží a postupně vznikají vlastní protilátky plodu). Tvoří hlavní část skupiny bílkovin plasmy, jimž se říká „gamaglobuliny“.
 
IgA jsou přítomny především na sliznicích a poskytují místní ochranu.
 
IgE jsou typické protilátky spojené s alergií a imunopatologickou reakcí I. typu.
 
Role IgD je méně jasná, zřejmě regulační.
 
 
Imunoglobulin
 
Funkce protilátek
Protilátky jsou účinné zejména proti infekcím způsobeným běžnými bakteriemi a proti některými viry. Protilátky se uplatňují v obraně proti extracelulárním (mimobuněčným) bakteriálním infekcím, při neutralizaci toxinů a některých virů. Mohou urychlovat jejich likvidaci, pohlcení bílými krvinkami (fagocytózu prostřednictvím opsonizace), bránit jejich zachycení se na buňkách. Průkaz protilátek v těle člověka je podstatou tzv. sérologie. Má-li člověk proti určitému mikroorganismu protilátky, znamená to, že se s infekcí setkal. Nemusí to vždy však znamenat, že je proti infekci chráněn, protože proti některým infekcím není protilátková ochrana dostatečná.
 
Imunita buněčná (buněčně zprostředkovaná)
Buněčná imunita je představována T-lymfocyty. Cytotoxické Tc lymfocyty patří k CD8+ buňkám, jsou přímo schopny rozlišit cizí antigeny na buňkách (např. infikovaných či jinak změněných, např. nádorových) a přímo je likvidovat. Mají na svém povrchu specifické receptory a reagují současně s vlastními antigeny HLA systému. Cytotoxické („likvidační“) působení spočívá v produkci bílkovin, které přímo do cílové buňky udělají otvory, kterými do buňky vniká voda a následně buňka zaniká. Důležité je to u virových infekcí, protože viry napadají přímo vnitřek buňky. Za cenu zničení části vlastních, ovšem infikovaných buněk, mohou zlikvidovat celou infekci.
Buněčná imunita je účinná zejména proti virové infekci, plísním a v protinádorové imunitě.