Fyziologie

4.9 Poruchy respiračních funkcí

4.9 Poruchy respiračních funkcí
 
  
Poruchy ventilace
Příčiny porušené ventilace se dají odvodit ze znalosti výše uvedených faktorů, které jsou pro správný průběh ventilace nezbytné. K příčinám poruch ventilace proto mohou vést následující stavy:
- nedostatečná průchodnost dýchacích cest. Při obturaci (ucpání) větší průdušky může dojít ke kolapsu plíce za touto překážkou. Obstrukce drobných dýchacích cest je přítomna u obstrukční plicní choroby. Další příčinou je ztráta alveolů. Ty mohou být dočasně zaplněny tekutinou při zánětu či otoku plic nebo mohou být kolabované či zničené chorobným procesem.
- poruchy poddajnosti (compliance) a elasticity plic a hrudníku. Znesnadňují mechaniku dýchání. K poruchám vedou některé plicní choroby, např. fibróza, při níž se zmnožuje vazivo v plicích, snižuje poddajnost naopak při emfyzému, kdy dochází k úbytku vazivové tkáně. Poruchy páteře či deformity hrudníku (např. při Bechtěrevově nemoci) rovněž poškozují tyto vlastnosti.
- poruchy intrapleurálního tlaku. Závažnou poruchou tohoto tlaku je proniknutí vzduchu a následný kolaps plíce – pneumothorax.
- poruchy dýchacích svalů. Jako každý sval vyžadují dostatečný přísun kyslíku ke svému metabolismu a potřeba kyslíku se zvyšuje zejména při usilovném dýchání. Může nastat situace, že hypoxie vyvolaná plicní chorobou sama o sobě tak zhoršuje jejich činnost a následně porucha jejich činnosti ještě sníží ventilaci. Vzácnějšími, ale závažnými poruchami jsou např. vrozená, geneticky podmíněná onemocnění svalů (myopatie).
- poruchy nervové regulace. Mohou postihovat dýchací centra stejně jako nervy vedoucí k dýchacím svalům, receptory pro kyslík a oxid uhličitý a nervosvalovou ploténku. K příčinám patří např. otravy (včetně drog a narkotik), otok mozku např. po úrazu či mozkové příhodě (stlačuje dýchací centra), poranění míchy, blokáda nervosvalové ploténky některými jedy či léky či při onemocnění myasthenia gravis.
 
Obstrukční choroby
Jako obstrukční choroby se nejčastěji označují nemoci plic, při nichž v nitrohrudních dýchacích cestách, zejména v drobných průduškách, vzniká obstrukce, tj. zúžení. Příčinou je jejich zánět, někdy na alergickém podkladu. To následně klade vydechovanému vzduchu zvýšený odpor a ztěžuje dýchání. Hlavními obstrukčními chorobami je asthma bronchiale a chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN). Jde o velmi častá onemocnění. Příznakem je dušnost, zejména výdechová, někdy provázená pískáním. Při nádechu klesá nitrohrudní tlak a průduška je rozšiřována, při výdechu tlak stoupá a stlačuje již takto zúžené průdušky.
V těžkých případech může dojít k závažnější poruše výměny plynů, vzniká nedostatek kyslíku (hypoxémie, čili hypoxie hypoxická) a nadbytek oxidu uhličitého (hyperkapnie).
Nápadné na spirometrii je to, že člověk při usilovném výdechu vydechuje méně vzduchu a vydechuje jej pomaleji.
  
Restrikční choroby
Jako restrikční plicní nemoci se označují stavy, při nichž došlo k úbytku celkové plochy pro výměnu plynů v plicích. Nápadné na spirometrii je snížení vitální kapacity. Může jít o ztrátu anatomickou nebo funkční. Pacient má proto tendenci dýchat spíše rychleji a povrchněji, obtíže mu na rozdíl od chorob obstrukčních činí nádech. K restrikčním poruchám vede řada stavů, např. vazivovění (fibróza) plic, ztráta části plíce operací, těžká tuberkulóza či zaprášení plic, akutně pak třeba i otok plic či zápal plic.
 
Poruchy difuze
Nastává při zluštění alveolokapilární membrány. Může k tomu vést přítomnost vaziva (fibróza) či tekutiny (otok). Postihuje hlavně přestup kyslíku, protože oxid uhličitý difunduje mnohem snadněji.  Důsledkem je nedostatek kyslíku v tepenné krvi (hypoxémie).
 
Poruchy poměru ventilace a perfuze
Při tomto stavu se narušuje vzájemný poměr těchto dějů. Je to časté u těžších onemocnění plic.
1. Alveoly mají přítok krve (perfuzi), ale nikoliv vzduchu (ventilaci). V tomto případě se krev okolo nich protékající neokysličuje a dochází k poklesu množství kyslíku v krvi z plic vytékající.
 
2. Alveoly mají přívod vzduchu (ventilaci), ale nikoliv krve (perfuzi). Znamená zvýšení mrtvého prostoru a zvyšuje nároky na dýchání („svaly se hodně unaví, ale dechová práce nepřinese více kyslíku do těla).
 
Aby k těmto nerovnováhám nedocházelo, existují mechanismy, které se snaží tento nepoměr zvrátit. U alveolů, které nejsou ventilovány, dochází k vazokonstrikci, takže se omezí i jejich perfuze (neteče k nim krev).
Dojde-li však k vazokonstrikci ve větším rozsahu, je-li např. ventilace omezena ve velké části plic, stoupne odpor v plicním řečišti a vzniká plicní hypertenze a je zatěžována pravá srdeční komora (cor pulmonale). Takto plicní nemoci poškozují srdce.