Kazuistiky

15.7 Celkové zhodnocení

15.7 Celkové zhodnocení
 
 
Pacientka byla přeložena z chirurgického oddělení na oddělení následné péče dne 13. 2. 2012 tj. 13. pooperační den. Důvodem přijetí byla následná rehabilitace po osteosyntéze krčku stehenní kosti. Pacientka se od počátku hospitalizace velmi snažila zlepšit svou mobilitu a co nejrychleji být schopná odchodu do domácí péče. Problémem ale byla bolest, která jí znesnadňovala, nebo dokonce zabraňovala v rehabilitaci, zejména v chůzi o berlích. Tento problém byl řešen podáváním analgetik, která dobře působila a pacientka tak byla schopná každodenní rehabilitace. Dalším, velmi podstatným problémem pacientky byla úzkost o svého syna a vnuka. Do doby před úrazem se pacientka sama starala o celou domácnost a po dobu hospitalizace často verbalizovala pocity úzkosti týkající se této oblasti. V případě této pacientky měla ale úzkost i velmi pozitivní dopad, pacientka byla silně motivována k rehabilitaci. Aktivně se zapojovala do všech aktivit a cvičení v rámci oddělení a měla obrovskou radost, když se její stav neustále zlepšoval. Rodina pacientky byla také velkou oporou. Syn i vnuk ji pravidelně navštěvovali a nosili jí knížky a jiné věci pro radost a potěšení, ale i během celé doby hospitalizace přizpůsobovali jejich dům tak, aby pacientka mohla co nejdříve zpět do domácí péče.
Podstatným problémem, který bude přetrvávat i po návratu do domácího prostředí je riziko pádu. Přetrvávajícími rizikovými faktory bude i nadále věk pacientky, zhoršená mobilita, chůze o berlích, noční močová urgence. Ostatní faktory zejména zevního prostředí – volné koberečky, překážky, nedostatečné osvětlení, kluzké povrchy, nevhodná obuv bude třeba před návratem do domácího prostředí eliminovat.
Zlomenina krčku stehenní kosti je velmi častým a obávaným typem zranění u geriatrických pacientů. A právě následná péče a rehabilitace je pro seniory velmi důležitá. Chceme-li, aby senioři byli po tomto typu zranění opět schopni soběstačnosti, je potřeba se jim denně věnovat, podporovat je a dodávat jim jistotu. Věnovat se geriatrickému pacientovi neznamená jen bezmyšlenkovitě plnit jednotlivé úkony ošetřovatelské péče, ale snažit se také do této péče zapojit samotného pacienta, a pokud je to možné i jeho rodinu. Je důležité rodinným příslušníkům vysvětlit, že právě ztráta motivace a pocitu potřebnosti může mít pro geriatrického pacienta fatální následky. Samozřejmostí by také mělo být ohleduplné chování zdravotnického personálu. Každý člen ošetřovatelského týmu by měl jednat s geriatrickým pacientem tak, jak by chtěl, aby bylo jednáno s jeho blízkými. Na každého pacienta by mělo být pohlíženo individuálně. Měl by se brát ohled na zvyky a odlišnosti jednotlivých pacientů. Stížnosti a pocity pacientů by nikdy neměly být bagatelizovány. Vždy je potřeba brát ohled na možný stud a ostych pacienta, respektovat ho a dodržovat jeho intimitu. Takové chování by mělo být samozřejmostí pro zdravotnický personál pečující nejen o geriatrické pacienty.